Malý Princ řekl: „Správně vidíme jen ❤️, co je důležité, je očím neviditelné…“ a měl recht 😇

U domácího vzdělávání, něčeho vlastě tak přirozeného, se mé ❤️ TETELÍ blahem. Denně mi pěje ódu na radost, je nadšené ze všech těch informací, knih a hlavně z času, který na sebe s Ellí máme. Tetelí se z toho, že nedostává známky a nemusí psát úkoly… Jupíííííííí 🤩🤪

Řekla bych, že mé ❤️ má celkem normální reakce, které takové lidské ❤️ prožívá, když člověk, pro kterého bije, začne dělat věci tak, jak je opravdu cítí, když se začně vracet ke své vlastní podstatě – k radosti.

Naopak můj mozek začíná být v řiti, neboť nade mnou v posledních týdnech ztrácí občas kontrolu. Nestíhá mě ovládat…

Nechápejte mě špatně, miluju svůj mozek. Díky němu se totiž stále odděluji od zvířat (doufám) a dokáži si naplánovat den. Ale nějak si začínám uvědomovat (chi!), že tu nejsem proto, abych myslela (ráda přenechám jiným), ale proto, abych se opětovně spojovala se svou podstatou. To jest se svou radostí a s neustávajícími návaly štěstí nad východy slunce, nad dobrým jídlem, nad teplem z topení, spadaným listí, první sněženkou, utrženým jablkem ze stromu a nad úsměvy svých dětí, nad jejich hravostí a touhou si hrát.

Můj mozek mě ale pro svou vlastní existenci potřebuje mít pod kontrolou. Zvykl si na to. Z nástroje se stal pán. Veliký, převeliký pán. Je to procesor, do kterého se nastřádanými roky nahrálo, že klíč ke spokojenému životu jsou DOBRÉ ZNÁMKY (!!!), dobrá práce, dobře uklizený byt a dobré auto.

A tak jsem postupně přestala naslouchat svému ❤️, svému vnitřnímu moudrému Já, své přirozenosti a desítky let jsem se učila poslouchat svůj mozek, do kterého byly postupně implementovány programy: chtít víc, koupit víc, vlastnit víc, vydělávat víc, být víc.

Nějak mi ve škole zapoměli sdělit dosti podstatnou věc – že většina z toho, co se celý život ve škole budu učit, vlastně není vůbec důležitá. Naopak mi jasně vystvětlili, že tady, ve škole, sranda končí a začíná úlně něco jiného!!! Chodím už do 3. třídy, takže když nebudu umět správně napsat archaické věty typu víly vyly věnce, psi na ně z vily vyli, neb je pálilo jejich dobré bydlo, budu po zbytek života naprosto a úplně vyřízená. Co chyba, to známka/sebevědomí dolů.

Aby byl beránek opravdu poslušný, je potřeba mu do mozku vysoustružit fakt, že v životě záleží jen a jen na tom, jaké dostane od paní učiteky známky. A tak náš život začne určovat škála od 1 – 5 a v tom okamžiku je zcela jasné, že nám nezbývá čas na blbosti typu mít čas sám na sebe a podobné nesmyly.

Takže crrrrrrr, konec hraní, čeká nás testování. Musíme prověřit, zda to všechno, co jsme určili, že umět musíš, také umíš. To je to nejdůležitější!!! Jdeme na diktáty, úkoly, memorování, testy a zkoušení. Jen mi hezky ukaž, co NEVÍŠ, ať ti můžu ukázat, jak jsi nemožný, zesměšnit tě a triumfálně si tě vychutnat úúúplně stejně, jako jsem to zažívali my.

Ale jak povídám, v posledních týdnech se mi občas povede vymknout se kontrole a mít tohle všechno u sedinky. Jenže (!) v tu ránu můj letami vycvičený mozek začne řvát. Fakt, fakt, fakt se mu to nelíbííí!!! Má rád, když jedu podle programu: sekat dobrotu, držet hubu a krok.

V momentě, kdy se mi povede se od naučených vzorců uthnout, hned se mi ukáže, co ve mně je falešné. To jest, dle úžasné knihy Moc přítomného okamžiku, čím nejsem. Nejsem ničím, co mi velí můj mozek/mysl. Jak snadnoduché (oblíbené slovo mého syna).

Naopak! Okamžitě se stanu svou přirozenou radostí, pramenící z touhy zkoušet nové věci, z radosti z maličkostí. Třeba jako to mé šílené, nelogické, zmatené, bláznivé, neuvážlivé rozhodnutí ZKUSIT TO TROŠKU JINAK. Tak, jak jsme vlastně vždycky chtěli.

Do té doby jsem se svou dcerou dělala úkoly pomocí svého mozeku/mysli a bylo mi z toho fakt dost špatně, ale o tom zase příště…

Naše mysl je mistr světa omeleta v kategorizování, srovnávání a lpění na věcech, zvycích a názorech, nad kterými se vlastně sama nikdy pořádně nezamyslela! A co je dle mého úplný úlet, že na základě těchto převzatých iluzí mě nutí reagovat. A já, v područí své mysli, se chovám jako loutka, jako robůtek, jako úplný panďulák, odříznutá od svého Já, od svého ❤️, protože mám najednou pocit, že:

🥳 bych měla mít víc uklizeno!!!

🥳 bych měla chodit normálně do práce!!!

🥳 bych měla víc zařezávat (= splynout s davem)!

🥳 bych se měla dělat stejně, jako ostatní!!!

🥳 bych už dávno měla mít podzimní výzdobu!!!!!!!!!!!!!!!

Hej, mozku, můj drahý příteli, víš co se pomaličku začíná dít? Já si častěji a častěji začínám uvědomovat (chi), že tě mám v hlavě proto, abys sem tam něco vymyslel. Abys třeba vyluštil tu podělanou křížovku, anebo konečně přišel na příklad podle Hejného. Nic z toho ti ale nijak zvlášť nejde, tak fakt nechápu, proč se mi sejříš do života, lásko má… 😘😘😘

POKAŽDÉ, když se ztotožním se svým mozkem/myslí, vytvořím mezi sebou a realitou sakra tlustou stěnu ze samých nesmyslných představ, soudů a definic, která stojí mezi mnou a mým ❤️, mezi mnou a mým Já, mezi mnou a mou podstatou, přírodou, mezi mnou a dětmi…

A naopak POKAŽDÉ, když si tohle všechno uvědomím, se mé ❤️, mé vnitřní Já zhluboka nadechne a dojde tak ke spojení s vlastní podstatou, s úplně obyčejnou radostí…

O autorce:

Edita Berková maluje, píše a věnuje se domácímu vzdělávání. Jako mladá, ke svému vlastnímu překvapení, řádně vystudovala vysokou školu, takže se z ní stala „paníučitelka“. Poté dost cestovala, bláznivě se zamilovala, ze samé lásky otěhotněla, aby následující dvě mateřské dovolené prožila nejen jako vzorná matka (ha,ha,ha), ale i jako podnikatelka se značkou Strollering. Tu po 7 letech úspěšně prodala a na konci roku 2018 odjela se svými dětičkami na 3 mesíce do opuštěné vísky na jih Kréty, kde začala novou kapitolu svého života. Vystupuje, přednáší a on-line ji najdete pod projekty:

• Zkoušíme to trošku jinak
• Pikasso v šoku
• Je normální?